Vztah daňového poradce a klienta

2019.8.2

Vztah daňového poradce a klienta

Ing. Mgr. Vladimír Šefl, Ph.D.

Cílem článku je upozornit na nejdůležitější body smluvního vztahu mezi daňovým poradcem a jeho klientem, na které by měly hned při uzavírání smlouvy pamatovat obě smluvní strany tak, aby předešly problémům během budoucí spolupráce.

 NahoruDaňové poradenství a osoby oprávněné ho poskytovat

Daňové poradenství je podnikáním podle zvláštního právního předpisu¹ Tímto právním předpisem je zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Daňové poradenství definuje § 1 zákona, ze kterého je nutné zdůraznit jeho charakter "právní pomoci", která je omezena na oblast daní a věcí přímo souvisejících:

"§ 1

Tento zákon upravuje:
poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb (dále jen ‚daně‚), jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí (dále jen ‚daňové poradenství‚)."

Daňové poradenství jsou oprávněni poskytovat daňoví poradci, kteří splnili zákonem stanovené kvalifikační předpoklady a jsou členy Komory daňových poradců ČR. Jiná osoba nesmí titul "daňový poradce" užívat. Za podmínek podle § 3 odst. 6 zákona jsou oprávněny poskytovat daňové poradenství také právnické osoby evidované v seznamu Komory daňových poradců. Takováto společnost musí poskytovat poradenství pomocí daňového poradce, musí mít zapsané daňové poradenství jako předmět činnosti v obchodním rejstříku podle § 2 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, v platném znění.

Daňoví poradci jsou v souladu s judikátem Krajského soudu v Ústí nad Labem² oprávněni v rámci daňového poradenství poskytovat činnosti účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, které jsou jinak předmětem živnostenského oprávnění, a v případě, že tuto činnost poskytují v rámci daňového poradenství, dopadá na ně v plném rozsahu regulace zákona, v tomto případě pak nejsou poradci povinni být držiteli živnostenského oprávnění pro poskytování účetních služeb. Pokud by však poskytoval daňový poradce činnosti spadající pod živnost účetnictví bez návaznosti na daňové poradenství, tedy nejčastěji případ, kdy poradce vede účetnictví klienta, ale nezpracovává mu již daňové přiznání, musí mít k této činnosti živnostenské oprávnění a byl by tak mimo regulaci zákona.

Ustanovení § 2 zákona č. 523/1992 Sb. pak upravuje subjekty, které také mohou poskytovat daňové poradenství, a to včetně některých omezujících podmínek. Zákon umožňuje jakékoliv fyzické osobě (není tak zde zmíněna osoba právnická) poskytnout daňové poradenství, pokud se nebude jednat o její podnikatelskou činnost, tedy zejména činnost soustavnou a za úplatu:

"§ 2

Tímto zákonem nejsou dotčena oprávnění advokátů, komerčních právníků a auditorů, popřípadě jiných osob a orgánů, upravená zvláštními předpisy. Dotčeno není ani právo fyzické nebo právnické osoby požádat o právní pomoc a finančně ekonomickou radu ve věcech daní a ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, i jinou fyzickou osobu než je daňový poradce; tato jiná osoba vsak nesmí poskytovat uvedenou pomoc nebo rady soustavně za účelem dosažení zisku, nejde-li o osoby uvedené ve větě první."

Daňové poradenství je dále oprávněn poskytovat také advokát, jeho oprávnění poskytovat tento druh služeb samozřejmě nevyplývá z § 2 zákona č. 523/1992 Sb., ale přímo z právní úpravy výkonu advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. V té souvislosti je vhodné dodat, že advokát je spolu s daňovým poradcem v případě právního postavení podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění, zařazen pod legislativní zkratku "poradce". V případě, že advokát poskytuje daňové poradenství, jsou i tyto jeho služby regulovány zákonem o advokacii.

 NahoruSmlouva o daňovém poradenství

Podle § 3 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb., se daňové poradenství poskytuje na základě smlouvy poradce s klientem. Toto ani jiné právní ustanovení nestanoví písemnou formu smlouvy a smlouva je tedy platná, i pokud ji poradce s klientem uzavře ústně. Nevýhoda ústní formy smlouvy se ale projeví při prvním problému ve vztahu obou stran smlouvy, z toho důvodu lze jen doporučit smlouvu uzavírat písemně. Navíc v případě, že klientem poradce je spotřebitel, tedy nepodnikající osoba, smlouva samotná je pro poradce důkazem, že splnil vůči svému klientovi informační povinnost podle zákona na ochranu spotřebitele.

Ve smlouvě je vhodné vymezit předmět, tedy konkrétní služby daňového poradenství, ke kterým se poradce zavazuje vůči klientovi (blíže viz část k odpovědnosti daňového poradce), dále termíny a lhůty plnění, a to i pro povinnosti klienta (např. předávání podkladů), vhodné je upravit také základní práva a povinnosti, důvody ukončení smlouvy, sankce za nesplnění povinnosti. V praxi bývá někdy problémem formát zpracovaných účetních dat, který má poradce klientovi předat, i na toto je vhodné myslet při uzavírání smlouvy.

 NahoruOdměna daňového poradce

Daňové poradenství je ze zákonné definice poskytováno za úplatu. Zákon ani žádný jiný právní nebo komorový předpis nereguluje výši odměny a až na dále uvedené dvě výjimky ani nestanoví způsob jejího stanovení, odměna tak zůstává zcela na smluvním ujednání klienta s poradcem a měla by být rovněž součástí smlouvy.

Odměna je v praxi stanovena hodinovou sazbou nebo paušálně, pokud není stanovena konkrétní částka, ve smlouvě by měl být upraven alespoň způsob stanovení výše odměny.

Zákon omezuje poradce pouze ve sjednání tzv. podílové odměny, kterou § 3 odst. 3 zákona definuje jako "podíl na docíleném snížení daně, daňové úspoře nebo daňové úlevě, popřípadě jako podíl na ukazatelích výsledku činnosti", dále pak ve sjednání odměny formou věcného plnění. Takto sjednaná odměna by byla neplatná.

Podíl na docíleném snížení daně, daňové úspoře nebo daňové úlevě, popř. jako podíl na ukazatelích výsledku činnosti můžeme definovat jako procentní nebo jinou vazbu na úsporu či úlevu daně, popř. jejího příslušenství. Takto by bylo možné definovat i podíl na ukazatelích výsledku činnosti, v tomto kontextu jsou s ohledem na charakter činnosti daňového poradce myšleny ekonomické výsledky činnosti. Zákaz podílové odměny ale neplatí absolutně, poradce nesmí být při poskytování daňového poradenství finančně motivován na snížení daňové povinnosti svého klienta, což se týká fáze poradenství do vyměření daně. S ohledem na povinnost daňového poradce vůči klientovi podle § 6 odst. 1 zákona je poradce oprávněn a zároveň povinen poskytnout svému klientovi na vyžádání pomoc v případě, že správce daně nevyměří daňovému subjektu daň správně a v souladu s právními předpisy. V této fázi poskytuje klientovi právní pomoc v tom směru, že pouze činí veškeré úkony k tomu, aby odvrátil účinky chybně stanovené daňové povinnosti. Směřuje tedy k nápravě stavu, který nemá oporu v právních předpisech, a to jak v řízení před správcem daně, tak i následně v soudním řízení. Z toho důvodu a s ohledem na cíl této fáze řízení nelze aplikovat zákaz sjednání podílové odměny při daňovém poradenství v řízení po stanovení daňové povinnosti klienta správcem daně.

Stejně tak není možné akceptovat výklad absolutně zakazující sjednání výše odměny v závislosti na ukazatelích výsledku činnosti klienta. Odměna poradce by měla zohledňovat mimo jiné rozsah poskytovaného daňového poradenství. Může tedy reagovat právě na rozsah a objem prací spojených s daňovým poradenstvím, zejména při zpracování daňových přiznání. Konkrétně může mít vazbu např. na výši obratu klienta. Tento ukazatel zohledňuje nejen úroveň pracnosti při daňovém poradenství, ale i rozsah odpovědnosti daňového poradce za případnou škodu.

Poradce má právo požadovat po klientovi přiměřenou zálohu na odměnu a výdaje a vedle odměny má nárok i na výdaje vynaložené při poskytnutí daňového poradenství. Při ukončení smlouvy s klientem pak musí tyto zálohy zúčtovat.

V případě, že klient poradci neuhradil odměnu nebo její část, poradce nesmí uplatnit ani v tomto případě zadržovací právo k dokumentům, které od klienta převzal. Může však v této situaci zadržet výsledek své služby, to ale takovým způsobem, aby klienta závažně nepoškodil.

 NahoruPovinnosti daňového poradce vůči klientovi

Zákon nastavuje povinnosti poradce vůči klientovi v § 6 zákona. Postavení daňového poradce včetně práv a povinností se blíží postavení advokáta⁴.

Podle odst. 1 je poradce "povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta."

Poradce tak stojí, stejně jako advokát, na straně svého klienta a řídí se jeho pokyny. Poradce však je povinen upozornit klienta v případě, že jeho pokyn jde nad rámec obecně závazných právních předpisů, včetně rizik plynoucích ze splnění takového pokynu. Splnění takového pokynu je pak poradce povinen odmítnout, a pokud by klient trval na jeho splnění, poradce je oprávněný…