Technické zhodnocení u poplatníků vedoucích daňovou evidenci
Ing. Martin Děrgel
Pojem "technické zhodnocení" (dále TZ) je účetní a daňový, účelově zavedený termín, který nenajdeme v právní normě upravující soukromoprávní vztahy (jako je občanský zákoník). Nejedná se ani o samostatnou věc, proto TZ nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů, kam se mj. řadí i vztahy obchodní. Technické zhodnocení je veřejnoprávní (účetní a daňovou) umělou konstrukcí zavedenou proto, aby byla daňově uchopitelná zažívaná realita tam, kde soukromé právo daný problém neřeší tak, jak jej vnímá teorie daňové spravedlnosti.
V tomto textu se budeme zabývat především daňovými aspekty technického zhodnocení. Zaměříme se přitom na neúčtující poplatníky, tj. na poplatníky vedoucí pouze daňovou evidenci.
Nahoru 1. Úvod, právní úprava, definice pojmů
Nahoru 1.1 Právní úprava, daňová uznatelnost
Z právních předpisů vyjímáme:
-
zákon o daních z příjmů (ZDP)
- -
zejména § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP, § 25 odst. 1 písm. p) ZDP, §§ 26 až 32 ZDP (režim odpisování TZ), § 30a odst. 5 ZDP (TZ mimořádně odpisovaného HM), § 30b ZDP (TZ fotoelektráren), § 33 ZDP (TZ HM)
-
zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ZDPH)
- - § 4 odst. 4 ZDPH (dlouhodobý majetek), § 75 ZDPH (odpočet daně v poměrné výši), § 76 ZDPH (odpočet daně v krácené výši), §§ 78 až 78e ZDPH (úprava odpočtu daně), §§ 79 až 79c ZDPH (odpočet daně při registraci a jejím zrušení)
-
zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
- -
definuje základní pojmy, blíže rozvádí související problematiku
-
zákon č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník (NOZ)
- -
definuje základní pojmy
-
- -
zejména komentář k §§ 26 až 33 ZDP
Podle § 25 odst. 1 písm. p) ZDP nelze za výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely uznat mj. technické zhodnocení. Jestliže je určitý výdaj na základě podmínek (viz dále) technickým zhodnocením, není tento výdaj daňovým výdajem, ale stává se jím až zprostředkovaně ve formě odpisů.
Výjimka pro TZ u nehmotného majetku
Výjimkou je technické zhodnocení nehmotného majetku u poplatníků (fyzických osob) s příjmy ze samostatné činnosti (podle § 7 ZDP) nebo s příjmy z nájmu (podle § 9 ZDP), kteří nevedou účetnictví. Jde tedy o "podnikající nebo pronajímající" fyzické osoby, které vedou daňovou evidenci ve smyslu § 7b ZDP, resp. záznamy o příjmech a výdajích podle § 9 odst. 6 ZDP. Pro tyto osoby je jakkoli velké (drahé) technické zhodnocení nehmotného majetku okamžitým daňově účinným výdajem ovlivňujícím základ daně. Nejčastěji půjde o tzv. upgrade softwaru; i kdyby např. poplatníka stál 100 000 Kč, půjde ihned o daňově účinný výdaj. Na rozdíl od účetních jednotek se jich netýkají ani účetní odpisy tzv. dlouhodobého NM. Od roku 2021 byla zrušena samostatná daňová kategorie nehmotného majetku, kterou upravoval § 32a ZDP ve znění do 31. 12. 2020, a to včetně speciálního daňového postupu odpisování jeho TZ; uplatňuje se již pouze skrze přechodné ustanovení u dříve pořízeného NM.
Problém je s TZ pouze u HM
U poplatníků z řad fyzických osob, kteří nevedou účetnictví, jimž je tento text určen, se tedy určitá daňová komplikace týká jen technického zhodnocení hmotného majetku, kterým se budeme zabývat až do konce tohoto textu, přičemž již dále nebudeme opakovaně zdůrazňovat, že jde o TZ hmotného majetku (tento majetek je definován v § 26 ZDP).
Pojem "technické zhodnocení" je pro účely zákona o daních z příjmů vymezen v § 33 ZDP. Technickým zhodnocením se rozumí vždy výdaje na dokončené:
-
nástavby, přístavby, stavební úpravy,
-
rekonstrukce a modernizace majetku,
pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu 80 000 Kč.
Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovenou částku, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako okamžitý daňový výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP. V praxi se tato možnost využívá jen zcela výjimečně, nejen s ohledem na daňovou nevýhodnost, ale také kvůli vyšší administrativě spojené s TZ, a v případě plátců DPH je s TZ spojena i povinnost testování tzv. úpravy odpočtu daně.
Novela ZDP (zákon č. 609/2020 Sb.) přinesla s účinností od roku 2021 významné proinvestiční daňové změny, a to zejména zvýšení investičního limitu pro movitý hmotný majetek ze 40 000 Kč na 80 000 Kč. Související změnou pak bylo obdobné zdvojnásobení investičního limitu pro technické zhodnocení hmotného majetku. K této změně se vážou dvě přechodná ustanovení novely, z nichž plyne, že nový dvojnásobný limit pro TZ je možno využít již u TZ dokončeného v roce 2020:
-
Na hmotný majetek pořízený od 1. 1. 2020 a na TZ hmotného majetku dokončené a uvedené do stavu způsobilého obvyklému užívání od 1. 1. 2020 lze od 1. 1. 2020 použít ZDP ve znění účinném od 1. 1. 2021; využije-li poplatník takový postup, použije se na tento majetek ZDP ve znění účinném od 1. 1. 2021 ve všech následujících zdaňovacích obdobích.
-
Na hmotný majetek pořízený od 1. 1. 2021 a na TZ hmotného majetku dokončené a uvedené do stavu způsobilého obvyklému užívání ode dne 1. 1. 2021 se ode dne 1. 1. 2021 použije ZDP ve znění účinném od 1. 1. 2021.
Pan Vonásek, podnikatel, má v obchodním majetku budovu, kterou pořídil před několika lety za 8 000 000 Kč. Budova je odpisována v 5. odpisové skupině. Letos pan Vonásek přistavěl k budově další patro za 1 500 000 Kč. Z definice TZ je zřejmé, že tato nástavba je (povinně) TZ, a proto výdaje spojené s pořízením uvedené nástavby nelze dle § 25 odst. 1 písm. p) ZDP považovat – přímo – za daňové výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Pan Vonásek uplatní vynaloženou částku do daňových výdajů nepřímo prostřednictvím daňových odpisů celé takto technicky zhodnocené stavby, které budou díky tomuto TZ vyšší – jednoduše proto, že TZ zvýší odpisovou základnu (vstupní, resp. zůstatkovou cenu) – ovšem současně se zpravidla poněkud prodlouží celková doba odpisování této stavby.
Pan Novák v roce 2019 koupil počítač za 60 000 Kč. Tento hmotný majetek odpisuje v 1. odpisové skupině rovnoměrným způsobem. V roce 2021 vynaložil výdaje na modernizaci tohoto počítače (dokoupil výkonnější grafickou a zvukovou kartu) ve výši 15 000 Kč. Jedná se o modernizaci, a tedy o "investiční" výdaj charakteru TZ. Ovšem úhrn těchto výdajů na TZ v roce 2021 nepřesáhl stanovený zákonný limit 80 000 Kč, proto jejich daňový osud záleží na rozhodnutí pana Nováka, který má dvě možnosti:
-
podlimitní modernizaci počítače bude dobrovolně posuzovat jako TZ a příslušné výdaje zahrne do ocenění počítače, který tak bude odpisován z vyšší hodnoty (od roku 2021 tedy ze zvýšené vstupní ceny 75 000 Kč), anebo
-
využije § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP a celých 15 000 Kč za modernizaci počítače zahrne přímo do daňově účinných výdajů ve své daňové evidenci.
V drtivé většině reálných případů samozřejmě zvítězí druhá, daňově výhodnější a také administrativně jednodušší varianta. Nicméně poplatníci zde mají na výběr.
Důvody pro odpisování podlimitního TZ
Může se na první pohled zdát nelogické, proč se daňově poškodit a raději dobrovolně posuzovat podlimitní výdaje charakteru TZ jako "investici", označit je za TZ a návazně odpisovat, než jednorázově daňově uplatnit jako výdaj. Důvody k tomuto postupu mohou být např. i následující:
-
na určitém majetku dochází každoročně k velkému počtu drobných výdajů majících věcně povahu TZ, které někdy v ročním úhrnu překročí uvedenou korunovou hranici (80 000 Kč) a jindy ne, podnikatel však nemíní tyto částky hlídat,
-
poplatník nemá zájem zatěžovat v daném roce výdaje o další položky a chce rozložit jejich uplatnění i do dalších let,
-
TZ bylo provedeno úsporněji, ale podnikatel již nechce měnit svůj záměr zvýšit o TZ vstupní (zůstatkovou) cenu majetku,
-
poplatník chce mít podchyceny všechny výdaje na TZ ve "spolehlivé" kategorii, jakou je vstupní cena, apod.
Protože v praxi jsou zpravidla vždy podlimitní výdaje charakteru TZ zahrnovány ihned do daňových výdajů, není s nimi tedy poplatníky nakládáno jako s daňovým TZ, budeme pro další výklad považovat za TZ pouze nadlimitní výdaje charakteru TZ, kde poplatník nemá možnost volby a vždy se jedná o TZ.
Závazné posouzení správce daně
V praxi je často problémem posouzení, zda je ten který konkrétní zásah do majetku technickým zhodnocením. Poplatníci si nebývají jistí zejména tím, zda nešlo o věcně obdobnou opravu. Do konce roku 2007 neexistoval způsob jak zaručit, že se jedná, resp. nejedná o TZ, vždy potenciálně hrozilo, že správce daně situaci posoudí jinak.
Počínaje 1. 1. 2008 je již možno požádat správce daně o tzv. závazné posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technickým zhodnocením. Tuto žádost může podat poplatník, který příslušný zásah do majetku bude provádět, provádí nebo jej již provedl. Žádost je třeba podle § 33a ZDP doplnit celou řadou písemných podkladů a vydání rozhodnutí správce daně o tomto závazném posouzení podléhá jednotnému správnímu poplatku 10 000 Kč.
Poplatník díky němu ale získá téměř 100% jistotu, že správce daně při kontrole svůj dřívější názor nezmění. Jisté latentní riziko existuje ovšem i při závazném posouzení. Podle § 133 DŘ totiž platí, že prokáže-li se při stanovení daně, že podmínky, za kterých bylo rozhodnutí o závazném posouzení vydáno, nejsou splněny, nelze toto rozhodnutí v tomto daňovém řízení použít.
Nahoru 1.3 Daňová evidence
Výdaje na TZ, které zvyšuje vstupní cenu hmotného majetku, se do daňové evidence (v převažující praxi obvykle do peněžního deníku) uvádějí jako daňově neuznatelný výdaj; tudíž jako výdaj neovlivňující základ daně, položka např. "nákup HM".
Na kartě (popřípadě v knize) hmotného majetku, na které byl zachycen zhodnocovaný hmotný majetek, se jeho ocenění zvýší o výdaje na dokončené TZ.
V případě, že by se jednalo o TZ pronajatého majetku nebo majetku pořizovaného na finanční leasing, zvýší se ocenění tohoto majetku u pronajímatele, resp. u leasingové společnosti o výdaje na dokončené TZ za podmínky, že podle smlouvy nebude TZ odpisovat nájemce, resp. uživatel. Pokud by toto TZ odpisoval nájemce, resp. uživatel finančního leasingu ve smyslu § 28 odst. 3 ZDP, půjde o tzv. "jiný majetek", který spadá mezi hmotný majetek v souladu s § 26 odst. 3 ZDP.
Nahoru 1.4 Odpisy a daňové aspekty
Technické zhodnocení (připomeňme si, že v našem případě pouze u hmotného majetku) není okamžitým daňovým výdajem, ale zpravidla zvyšuje vstupní cenu, resp. zůstatkovou cenu předmětného hmotného majetku (HM). Do daňově účinných výdajů se toto TZ tudíž dostane až prostřednictvím daňových odpisů zhodnoceného HM.
Tak tomu ovšem není ve všech případech, což evokuje uvedené slůvko "zpravidla". Existují zde totiž určité specifické situace, kdy je třeba s TZ nakládat poněkud odlišně, a to:
-
TZ provedené nejpozději v prvním roce odpisování,
-
TZ odpisované uživatelem u finančního leasingu,
-
TZ odpisované nájemcem u operativního (klasického) nájmu,
-
TZ na nemovité kulturní památce,
-
TZ na HM vyloučeném z odpisování,
-
TZ na mimořádně odpisovaném HM.
Těmito specifiky se budeme zabývat dále.
V některých případech může být na hmotném majetku provedeno TZ i opakovaně. Při rovnoměrném odpisování HM se při jeho prvním TZ zvýší vstupní cena (VC) na zvýšenou vstupní cenu (ZVC). Tyto dva pojmy – VC a ZVC – nelze zaměňovat, poněvadž se jedná podle zákona o daních z příjmů o zcela rozdílné daňové kategorie. Při každém dalším TZ se již zvyšuje pouze zvýšená vstupní cena (bez dalších dovětků či přípon), přičemž se použije vždy roční odpisová sazba pro zvýšenou vstupní cenu (poslední sloupec tabulek uvedených v § 31 odst. 1 ZDP "roční odpisová sazba pro zvýšenou vstupní cenu"), již nikdy se nevyužije sazba "odpisování v dalších letech" a pochopitelně ani "v prvním roce odpisování".
Podobně je tomu i v případě opakovaného TZ provedeného na majetku, který odpisujeme zrychleně. Jedinou významnější odlišností je, že o TZ zvýšíme v roce, kdy je technické zhodnocení uvedeno do užívání, i zůstatkovou cenu na tzv. zvýšenou zůstatkovou cenu. Nadále pro nás bude využitelný pouze koeficient zrychleného odpisování "pro zvýšenou zůstatkovou cenu". V následujícím roce po TZ se opět bude vycházet ze zůstatkové ceny, přívlastek "zvýšená" byl platný jen pro rok uvedení TZ do užívání. Při každém dalším TZ musíme začínat pořád znovu, jako by předchozí TZ nebylo, což významně prodlužuje celkovou dobu odpisování, a tím citelně znevýhodňuje zrychlenou metodu odpisování u hmotného majetku, který bývá poměrně často technicky zhodnocován. Rozdíl bude dobře patrný z následujícího příkladu.
Výrobní zařízení zahrnuté do 2. odpisové skupiny bylo v 1. roce pořízeno za 500 000 Kč. Ihned bylo tzv. uvedeno do užívání a byl zahájen jeho daňový odpis:
- rovnoměrně (s využitím maximálních odpisových sazeb),
- zrychleně.
Ve třetím roce odpisování bylo výrobní zařízení technicky zhodnoceno (např. modernizací – rozšířením vybavenosti) celkovými výdaji 100 000 Kč. Ve čtvrtém roce odpisování bylo technicky zhodnoceno opakovaně (tentokrát např. rekonstrukcí – změnou jeho určujících technických parametrů), a to opět za 100 000 Kč. Připomeňme, že daňově odpisovat lze hmotný majetek pouze do výše vstupní ceny, respektive zvýšené vstupní ceny.
b. zrychlené odpisování (ZC + TZ = ZZC)
TZ – technické zhodnocení
ZVC – zvýšená vstupní cena
ZZC – zvýšená zůstatková cena
Opakovaná TZ v jednom roce
Pozorný čtenář výše zmíněné novely ZDP účinné od roku 2021 si mohl všimnout, že kromě zdvojnásobení hodnotového limitu na 80 000 Kč novela vypustila z definice TZ také časové období, za které se má posuzovat úhrn výdajů charakteru TZ. Dosud to bylo každé jednotlivé zdaňovací období, ale nově to již není jednoznačné. Domníváme se však, že jde o legislativní přehlédnutí, které napraví další novela. A i když odvážní poplatníci by mohli mít snahu této legislativní nejednoznačnosti využít, v následujícím textu se budeme i nadále z opatrnosti držet dosavadního postupu, že pro posouzení limitu pro povinné TZ je rozhodující stále úhrn výdajů charakteru TZ dokončeného na jednotlivém HM za celé jedno zdaňovací období.
V případě více výdajů na TZ jednotlivého majetku, před dokončením TZ, a zejména pak v případech, kdy si nejsme v průběhu roku jisti, zda překročíme či nepřekročíme hranici pro TZ, je vhodné evidovat výdaje v průběhu roku jako výdaje neovlivňující základ daně, položka "nákup hmotného majetku", a až po ukončení zdaňovacího období (kalendářního roku) rozhodnout:
-
zda jde o TZ, pak tyto výdaje ponecháme ve výdajích neovlivňujících ZD a zvýšíme o ně ocenění majetku na kartě (v knize) příslušného HM, nebo
-
zda nejde o TZ, a pak v rámci tvorby ZD vystornujeme danou částku z výdajů neovlivňujících základ daně a zaevidujeme ji jako výdaj ovlivňující základ daně.
Pan Novák, podnikatel, má ve svém obchodním majetku několik automobilů, které odepisuje zrychleným způsobem (§ 32 ZDP). V jednom roce provedl TZ vozu IVECO za 95 000 Kč (vybavení nástavby klimatizací) a dovybavil Ford Escort závěsným zařízením za 12 000 Kč. Pořízení závěsného zařízení se pan Novák rozhodl zahrnout ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP přímo do daňových výdajů. Pan Novák postupoval následujícím způsobem (o DPH neuvažujeme):
Hranice mezi technickým zhodnocením a opravami, zejména u stavebních prací, je v řadě případů velmi nejasná. Jelikož je provedená oprava výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů bez ohledu na celkovou částku (na rozdíl od TZ), je přirozenou snahou poplatníků "vidět" ve většině "vylepšení" pouhou opravu hmotného majetku. Tento postup však nemusí být vždy správný, a proto v této oblasti dochází ze strany správce daně k největším doměrkům.
V praxi bývá nejtěžší hodnověrně správci daně prokázat, že se skutečně jednalo o opravu a nikoli o TZ, a to často i v případech, kdy věcně skutečně o opravu šlo. Je třeba mít na paměti, že zahrnutí opravy stavby do daňových výdajů představuje pouze "tvrzení" poplatníka, že provedené stavební práce mají charakter opravy, přičemž jako potvrzující důkaz obvykle nestačí jen příslušná faktura od stavební firmy. Poplatník má povinnost předložit takové podklady, které mohou dostatečným způsobem prokázat jeho tvrzení. Správce daně provádí tzv. volné hodnocení předložených nebo navržených důkazů, tzn., že nejprve posoudí každý důkaz jednotlivě a pak všechny v jejich vzájemné souvislosti. Ovšem navrhovanými důkazy není vázán, podle vlastního uvážení může některé z nich odmítnout (nepřipustit), jiné zpochybnit nebo předložit vlastní, oponentní důkazy zjištěné vyhledávací činností. Nemůže jít pochopitelně o libovůli správce daně, ale vyloučení a zpochybnění důkazů by měl řádně odůvodnit. Poplatníkovi pak nezbývá než navrhnout další, pádnější důkazní prostředky, případně se bránit odvoláním a pak žalobou proti postupu správce daně. I proto je dobré vědět, jak věcně obdobné spory se správci daně posuzovaly některé soudy, a to zejména Nejvyšší správní soud (NSS - www.nssoud.cz), u něhož končí daňové kauzy poté, co se poplatník nebo správce daně nespokojili s výsledkem odvolání ani žaloby (řešené krajským soudem) a podali tzv. kasační stížnost. Z tohoto důvodu je vhodné mít informace o tom, jak NSS posuzoval dřívější spory poplatníků se správci daně, a vzít si z nich ponaučení. Předmětem oprav a TZ jsou přirozeně hlavně stavby, které slouží podnikatelské či jiné činnosti řadu let, a proto u nich v praxi nejčastěji vznikají složitá dilemata ohledně posouzení výdajů vynaložených na nejrůznější zásahy do majetku. Některá vybraná rozhodnutí NSS k této problematice naleznete v závěru tohoto textu (viz část "3. Soudní judikatura k problematice TZ & oprava").
Připomeňme, že od roku 2008 mají poplatníci možnost požádat správce daně (za poplatek 10 000 Kč) o závazné posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technickým zhodnocením (viz výše).
Podnikatel zakoupil na úvěr zchátralý podnik a rozhodl se jej "postavit na nohy". Jednu polorozpadlou zkorodovanou halu dal proto opravit za 10 mil. Kč. Podle smlouvy se stavební firmou se mělo jednat o celkovou opravu bez jakýchkoli podstatných stavebních změn oproti stavu před zchátráním haly (což bylo doloženo srovnáním původní a nové dokumentace). Celou fakturovanou částku proto podnikatel zahrnul do daňových výdajů. Správce daně však takovýto názor neuznal. Usoudil, že hala má nyní díky moderním stavebně-technologickým prvkům daleko širší použitelnost a životnost, proto je naplněna definice technického zhodnocení, a tudíž nejde o opravu majetku. Následovalo vyloučení výdajů na opravu (10 000 000 Kč) z daňově uznatelných výdajů, doměření tomu odpovídající daně a souvisejících daňových sankcí (penále a úroku z prodlení).
Pro správné vnímání daňové problematiky TZ nestačí mít na paměti jen samotný hodnotový limit 80 000 Kč, je nutné ujasnit si také ostatní prvky definice tohoto pojmu, a to zejména:
-
dokončení zásahů charakteru TZ,
-
do jednotlivého hmotného majetku,
-
v úhrnné výši výdajů za celý kalendářní rok.
V některých případech se v praxi zapomíná, že technickým zhodnocením nemůže z principu být ani funkčně nezávislý a samostatný hmotný majetek, i když je z technických důvodů pevně spojen s jiným "zhodnoceným" majetkem. Například soustruh na obrábění kovu je obvykle kvůli bezpečnosti pevně ukotven do podlahy příslušné výrobní haly, nepředstavuje však její TZ, ale pro účely daně z příjmů – a návazně také pro DPH – je samostatným hmotným majetkem.
Je nasnadě, že daňové důsledky případného přehlédnutí skutečnosti, že konkrétní rozšíření vybavenosti určitého hmotného majetku (obvykle stavebního díla) nepředstavuje jeho TZ, ale jedná se o samostatný hmotný majetek, jsou velmi významné. Daňový dopad spočívá v různém režimu odpisů. Zatímco TZ stavebního díla se odpisuje neskutečných 30 nebo 50 let, tak samostatné hmotné movité věci obvykle jen 5 (např. zmíněný soustruh) nebo 10 let, spíše výjimečně 3 roky. Bohužel v tomto ohledu jsou právní předpisy ještě nejasnější než u výše zmíněného dilematu TZ versus oprava.
Obecně platí, že pokud k určité věci (hmotnému majetku) přiřadíme novou součást nebo příslušenství, jedná se o TZ, naproti tomu přiřadíme-li funkčně samostatnou věc, bude se zpravidla jednat o pořízení nového hmotného majetku s vlastním (nezávislým) daňovým režimem. Toto významné pravidlo lze přitom lehce přehlédnout, jelikož je "utopeno" v obsáhlém ustanovení § 26 odst. 2 ZDP, a rovněž tak v poznámce pod čarou označené pěti plusy (+++++) a uvedené v Příloze č. 1 ZDP:
-
"Za samostatné hmotné movité věci se považují také výrobní zařízení, jakož i zařízení a předměty sloužící k provozování služeb (výkonů) a účelová zařízení a předměty, která s budovou nebo se stavbou netvoří jeden funkční celek, i když jsou s ní pevně spojeny."
-
"Nedílnou součástí domů, budov a staveb (stavebních děl) jsou zařízení a předměty, které z hlediska stavebního díla umožňují jeho funkci a účel, ke kterému je určeno. Takováto zařízení a předměty musí být se stavebním dílem pevně spojena a nelze je demontovat, aniž by došlo ke znehodnocení funkce a účelu stavebního díla, a jsou zpravidla součástí celkové dodávky stavebního díla".
V praxi to ale pochopitelně vždy až tak přehledné a jasné nebývá. Do složitosti problému se můžeme nechat zasvětit jedním z rozsudků Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 3/2010 – 144:
-
(...) lze zcela jistě např. i klimatizační jednotku, resp. filtrační jednotku, považovat za samostatnou movitou věc, avšak pouze tam, kde může sloužit sama o sobě a není na ní závislý výrobní proces – provoz stavby.
-
(...) zpravidla věc, zařízení, které vyžaduje stavba z hlediska stavebního zákona pro funkci a daný konkrétní účel stavby, obvykle bude součástí stavby pro účely ZDP. A naopak to, co z hlediska fungování stavby k danému účelu není z hlediska stavebně technického vyžadováno a obvykle pro funkci a účel stavby to není nezbytné, zpravidla z hlediska zákona o daních z příjmů nebude považováno za součást stavby.
-
V některých případech tak může být např. klimatizace nezbytná pro funkci a účel stavby. Nepochybně bude součástí stavby, bude-li se např. jednat o provoz mrazírny, závodu na zpracování masa. Stejně tak administrativní místnosti, které mají povahu trvalého pracoviště nebo pobytu, musí být větratelné okny nebo musí být vybaveny klimatizací, rovněž určitá oddělení v nemocnicích bez klimatizace nemohou být provozuschopná. V těchto případech je klimatizace jako celek (pohonná jednotka, rozvody) nezbytná, umožňuje funkci a účel stavby. Výdaje na ni jsou za podmínek § 33 ZDP technickým zhodnocením.
-
V jiných případech klimatizace není nezbytná; např. u staveb s přirozeným větráním. Pokud by si klimatizaci dodatečně pořídil vlastník například rodinného domu nebo bytu (v němž i podniká), pak by byla považována pro účely ZDP za samostatnou věc - její absence neznemožňuje funkci a účel stavby.
-
Závěrem lze tedy konstatovat, že určitá věc – část stavby tak někdy umožňuje a jindy nikoli funkci a účel stavby, je nutno proto vždy pro daňové účely zkoumat a priori hledisko funkční a účelové. Nejprve je proto třeba individuálně určit funkci a účel stavby a teprve následně posoudit, co ten který účel stavby umožňuje.
Technickým zhodnocením se stávají předmětné výdaje až okamžikem dokončení nástavby, přístavby, stavební úpravy, rekonstrukce či modernizace. Před tímto okamžikem se jedná o investiční výdaje, které nejsou majetkovou hodnotou ani podle ZDP. Přesné vymezení přeměny investičních výdajů na TZ je ponecháno na svobodné vůli poplatníka, termín je omezen pouze zdola uvedením do stavu způsobilého obvyklému užívání, kterým se dle § 26 odst. 5 ZDP rozumí dokončení zhodnocení věci a splnění technických funkcí a povinností stanovených zvláštními právními předpisy pro užívání.
Pan Vykuk chce od roku 202X+1 rozšířit své podnikatelské aktivity o práce grafického studia, a tak stál před otázkou, jak daňově co nejvýhodněji pořídit výkonný grafický počítač s kvalitním 32“ monitorem. Takovýto komplet stojí 100 000 Kč, což by znamenalo vznik hmotného majetku s dobou odpisování tři roky. Proto se rozhodl realizovat následující postup.
Ještě v prosinci 202X po dohodě s počítačovou firmou zakoupil nejprve výkonný počítač bez monitoru za 60 000 Kč, který okamžitě uvedl do užívání. V lednu 202X+1 za dalších 40 000 Kč dokoupil kvalitní 32“ monitor. Podle jeho názoru mu proto v roce 202X nevznikl hmotný majetek a v roce 202X+1 byla provedena pouze podlimitní modernizace (rozšíření vybavenosti), kterou dobrovolně nepovažoval za TZ, proto nákup monitoru podnikatel zahrnul v souladu s § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP okamžitě do daňových výdajů.
Tento postup však nelze akceptovat. Následná kontrola z FÚ totiž uvedenou záležitost oprávněně posoudila jinak, a to v souladu se skutečností. Reálně použitelná samostatná věc totiž vznikla, resp. její pořizování bylo dokončeno až v lednu 202X+1 v celkové pořizovací (vstupní) ceně 100 000 Kč. Jednalo se tedy o hmotný majetek podléhající daňovému režimu postupného odpisování ze vstupní ceny. Následovalo samozřejmě doměření daně za roky 202X a 202X+1 spolu s nepříjemnými sankcemi.
Zde je vhodné připomenout doposud jednoznačně nerozřešenou otázku, zda porušení veřejnoprávních předpisů má daňový dopad. Jinými slovy řečeno, zda v případě, kdy poplatník zařadí TZ spočívající ve stavebních úpravách budovy do užívání například před kolaudací, která byla podle stavebních předpisů nutná, uzná správce daně tyto stavební úpravy jako dokončené TZ nebo nikoliv.
Jak jsme naznačili výše, po novele účinné od roku 2021 již zákonná definice daňového pojmu TZ výslovně neuvádí, že je určující úhrn výdajů charakteru TZ ve zdaňovacím období. Nicméně jelikož není zřejmé, že ohledně této podmínky měla novela přinést věcnou změnu, doporučujeme (do upřesňující novelizace nebo do vydání oficiálního výkladu Finanční správy) raději obezřetný přístup a i nadále považovat za relevantní úhrn výdajů charakteru TZ za celé zdaňovací období. Samozřejmě bráno vždy za jeden (jednotlivý) samostatný HM. Pojem "úhrn" je velice významný, neboť nám říká, že neposuzujeme izolovaně každý dílčí výdaj na jednotlivém majetku, zda dosahuje, resp. přesahuje limit 80 000 Kč, ale až jejich celkový součet za příslušné zdaňovací období (kalendářní rok).
Pan Novák si loni koupil automobil, který ihned zařadil do obchodního majetku a začal odpisovat. Letos v únoru vybavil automobil autorádiem za 20 000 Kč, v dubnu si dal do vozu namontovat klimatizaci za 40 000 Kč, v červnu téhož roku střešní okno za 20 000 Kč a ještě letos v prosinci tažné zařízení, které i s montáží stálo dalších 10 000 Kč. I když uvedené výdaje na dokončené rekonstrukce a modernizace jednotlivého majetku (auta) samostatně nepřesáhly limit pro povinné začlenění mezi TZ, ve svém úhrnu (90 000 Kč) již ano.
Protože v případě TZ hmotného majetku je pro posouzení rozhodný až výsledný úhrn za celé zdaňovací období (zde letošní kalendářní rok), vzniklo panu Novákovi povinně TZ. Z toho důvodu budou letos všechny výdaje (90 000 Kč) daňově neuznatelné a do daňových výdajů je pan Novák uplatní postupně až prostřednictvím odpisů automobilu z jeho zvýšené vstupní (zůstatkové) ceny.
Za úvahu jistě stojí, že kdyby nákup a montáž tažného zařízení počkala až do ledna příštího roku, tak by letos povinně TZ u daného vozidla nevzniklo, neboť by limitní částka 80 000 Kč byla sice dosažena, ale nebyla by překročena. Proto by letos mohl pan Novák veškeré uvedené výlohy na dovybavení automobilu uplatnit jako okamžitý daňový výdaj, a stejně tak i tažné zařízení v následujícím roce.
Dostáváme se k prvnímu specifiku týkajícímu se problematiky TZ. Obecně platí, že TZ zvyšuje vstupní, resp. zůstatkovou cenu zhodnocovaného HM. Dle § 29 odst. 1 ZDP je však součástí vstupní ceny majetku i TZ provedené po uvedení hmotného majetku do stavu způsobilého obvyklému užívání (s výjimkou TZ provedeného na nemovité kulturní památce a na hmotném majetku vyloučeném z odpisování), nejpozději však v prvním roce odpisování.
Z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že TZ provedené nejpozději v prvním roce odpisování (protože daňové odpisování lze zahájit i později než v roce pořízení předmětného HM, resp. jeho uvedení do užívání) je součástí vstupní ceny.
Pan Vorel si v únoru 2021 pořídil do obchodního majetku dodávkový automobil za 500 000 Kč. V říjnu téhož roku dovybavil tento vůz klimatizací za 50 000 Kč. Tato částka je nižší než 80 000 Kč, proto se pan Vorel rozhodl klimatizaci uplatnit jako daňový výdaj podle § 24 odst. 2 písm. zb) ZDP. Jelikož nejsou splněny podmínky dané v § 33 odst. 1 ZDP, nejedná se o TZ v prvním roce, a proto není částka 50 000 Kč součástí vstupní ceny vozu.
Kdyby klimatizace, resp. modernizace nebo rekonstrukce stála např. 90 000 Kč, pak by vstupní cena vozidla (nikoliv zvýšená ani změněná vstupní cena) činila 590 000 Kč, tj. pořizovací (vstupní) cenu by bylo nutno zvýšit o TZ.
Nahoru 1.5 Stavební činnost a důkazní prostředky
K častým TZ dochází v souvislosti se stavební činností; § 33 odst. 1 ZDP uvádí tři skupiny aktivit:
- nástavby, přístavby a stavební úpravy,
- rekonstrukce,
- modernizace.
Nástavby, přístavby a stavební úpravy
Uvedené pojmy jsou vymezeny ve stavebním zákoně (zákon č. 183/2006 Sb.) v § 2 odst. 5 SZ. Změnou dokončené stavby je:
- nástavba, kterou se stavba zvyšuje,
- přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou,
- stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.
Pojem rekonstrukce definuje § 33 odst. 2 ZDP jako zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.
Změna účelu majetku znamená změnu toho, k čemu je majetek využíván, k čemu je způsobilý a k čemu slouží. Pokud zásahy do majetku změníme například sklepní prádelnu na skladiště, jedná se nepochybně o změnu účelu a součástí TZ bude i případné vybílení daných prostor. Změna však musí být zároveň relevantní (podstatná, významná). Za TZ proto nebude považováno, když zmíněné skladiště například doposud sloužící pro uložení hřebíků "rekonstrukcí" přeměníme na skladiště vhodné pro uložení šroubů.
Změna technických parametrů
Zde se nalézá patrně největší úskalí praktických problémů týkajících se TZ. Za technický parametr lze při extenzivním výkladu považovat prakticky cokoli, od hmotnosti, barevnosti provedení, odolnosti vůči korozi přes rychlost, výkon, spotřebu až např. po výrobní kapacitu, poruchovost, hlučnost apod. Pojem technický parametr proto nemůžeme vykládat jako "libovolný údaj o majetku", ale jako "určující znak charakterizující typickou vlastnost daného majetku". Změnou technických parametrů (a tedy TZ) bude například změna účinnosti spalování kotle ústředního vytápění stejně jako změna výrobní kapacity automatické výrobní linky anebo rychlosti procesoru počítače.
Nevyřešenou otázkou však nadále zůstává, jestli to, co my právem pokládáme za typickou vlastnost daného majetku, resp. co už za ni nepokládáme, bude uznáno správcem daně. Jestliže poplatník nepožádá správce daně o závazné posouzení (viz výše), bude si muset u sporných případů připravit dostatek důkazů prokazujících jeho názor; k čemuž lze využít např. autorizovanou zkušebnu, výzkumný ústav, odborného znalce v příslušném oboru, stanovisko výrobce atd.
Podle pokynu GFŘ D-22 se za změnu technických parametrů nepovažuje jen samotná záměna použitého materiálu, a to i v případě výměny oken s dřevěným rámem za okna s rámem plastovým, pokud zůstanou zachovány původní rozměry oken a počet vrstev skel oken. Opraví-li podnikatel například střechu dílny tím způsobem, že místo tašek pokryje střechu plechem, nejedná se o TZ rekonstrukcí. Za TZ se rovněž nepovažuje vybavení motorového vozidla zimními pneumatikami.
Pozor ale na případ, kdy se podnikatel při výměně střešní krytiny rozhodne umístit do střechy střešní okno v jakékoli velikosti pro lepší osvětlení dílny. Potom jsou veškeré náklady na výměnu střešní krytiny technickým zhodnocením.
Podle § 33 odst. 3 ZDP se modernizací rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku. Jak je patrné, ani tato definice rozhodně není jednoznačná a zcela jasná.
Pod pojmem vybavenost se obvykle míní "příslušenství věci" (§ 510 NOZ) anebo "součást věci" (§ 505 NOZ), může jít o všemožná přídavná zařízení, přístroje, prostředky a pomůcky, které přizpůsobují věc různým (rozšiřujícím) možnostem. V praxi narazíme u této kategorie na nepřeberné množství otázek, které nelze obvykle vyřešit "správně", ale spíše "vhodně", "přiměřeně situaci", "s ohledem na...". I zde proto nelze doporučit nic obecně pravdivějšího a užitečnějšího než zase mít v zásobě dostatečně silné (průkazné) argumenty osvědčující naše stanovisko.
Rozšíření použitelnosti je chápáno jako rozšíření vlastností majetku s následnou schopností plnit více účelů, nebo alespoň rozšířit účel stávající. Je otázkou, zda je modernizací i takové rozšíření použitelnosti majetku, kterým se zároveň omezí dosavadní rozsah použitelnosti.
V praxi bývá nejvíce sporů ohledně TZ v tom směru, zda se skutečně jedná o TZ, nebo nikoli (pak jde většinou o opravu, údržbu). Je zřejmé, že stanovisko: "nejde o TZ" je pro poplatníky velmi přitažlivé (celý výdaj jde rovnou do daňových výdajů a ne až přes odpisy). Zároveň je však vždy riskantnější, neboť správci daně obvykle ve všem prvotně vidí zdanitelný příjem a daňově neuznatelný výdaj. Protože při tomto přístupu je menším zlem TZ nežli oprava majetku, je vhodné být na jejich případné otázky dobře připraven. Naše oslabená pozice u TZ navíc pramení z nejistoty a nejednoznačnosti stávající právní úpravy.
Je proto nanejvýš rozumné využít (preventivně) všech dostupných možností sběru důkazních prostředků k doložení toho, že provedená úprava na majetku nevykazuje znaky technického zhodnocení. Úspěšně napomoci nám v tom mohou stanoviska znalců v dané oblasti, výrobce, posouzení nezávislých zkušebních ústavů a jiných institucí majících na věc relevantní názor, případně i posudek prodejce, dodavatele, servisního technika atd. Z podkladových dokumentů by mělo být zřejmé, že provedenou úpravu nelze podle jejich názoru považovat za TZ ve smyslu ZDP. Je sice pravdou, že podobné argumenty není správce daně povinen akceptovat, má nanejvýš povinnost k nim přihlédnout (jsou-li hodnověrné), ale v praxi by se i správce daně byl nucen obrátit na podobné experty, a ti se již obvykle fundovanými názory svých kolegů zabývají o poznání více. Půjde-li o hodně problematickou a specifickou situaci, navíc poměrně finančně náročnou, jistě se vyplatí oželet 10 000 Kč za správní poplatek a vyžádat si zmíněné závazné posouzení správce daně.
I když u nás neplatí anglosaský systém precedenčního práva, kdy psané zákony dotváří obecně platná rozhodnutí soudů, tak je dobré vědět, jak obdobné spory se správci daně posuzovaly zdejší soudy. Zejména Nejvyšší správní soud ("NSS"), u něhož končí daňové kauzy poté, co se poplatník či správce daně nespokojili s výsledkem odvolání ani žaloby (řešené krajským soudem) a podali tzv. kasační stížnost. Pokud již soudci NSS v minulosti řešili věcně obdobnou kauzu, pak je totiž vysoká pravděpodobnost, že "nezapřou sami sebe" a budou i později záležitost posuzovat stejně. Obvyklá námitka – každý případ je jedinečný – je sice namístě, ovšem i tak je rozumné vědět, jak NSS posuzoval podobné spory poplatníků se správci daně a vzít si z nich ponaučení, např. na co klade důraz, co není radno podcenit, co už je naopak podružné. Logiku uvažování soudců NSS ohledně rozsouzení sporů nákladů na opravy versus TZ staveb si demonstrujeme na rozsudku č.j. 8 Afs 33/2011 – 99 (jde o volně upravené citace). Podobně soudci posuzovali dilema TZ nebo oprava staveb v řadě dalších kauz, třeba v rozsudcích č.j. 8 Afs 4/2012 – 39 a 10 Afs 104/2018 – 40; plná znění judikátů viz www.nssoud.cz.:
-
Podnikatel vyměnil vyžilou střechu, což si kvůli novější technologii vyžádalo zpevnění střešní konstrukce. Přičemž v části nebytových prostor budovy, na ploše zhruba 12 %, došlo ke změně užívání prostor a tím k TZ. Ovšem u ostatních stavebních prací – navíc v jiných částech budovy – podle poplatníka šlo o opravy.
-
Správci daně ( finanční úřad a pak i Odvolací finanční ředitelství) ale měli za to, že je třeba změny nahlížet komplexně. Původně byla v dané stavbě prodejna sportovního zboží a kanceláře, zatímco po změnách tam vznikla lékařská ambulance a pět ordinací včetně sociálního zařízení. Jednalo se proto dle nich pouze o TZ.
-
Spor poplatníka s finančním úřadem nejprve řešil krajský soud. Podle něj, pokud je cílem stavebních prací využívat stavbu pro činnosti zcela odlišné od té,…